Toužím po všem co je ona. Chci žít skrze ni. Chci umřít s ní, a nebo za ní, ať ona je moje šťastná smrt. Proč nelze zastavit touhu? Zůstat v ní…
Navždy setrvat v tom okamžiku, v tom ohnisku, ještě než ho rozmělní a odplaví čas, než se sám rozplemení do kořenů proměn. Musím nejdřív zabít představu kontinuity sebe sama? Na ostro zažívat dynamický charakter své existence? Musím nejdřív nebýt, abych mohl znovu vstoupit do toho plamene první chvíle… jak to bylo?…
Díval se muž do budoucnosti. Vlny příčin čeří hladinu věčnosti. Vlny skrz čas, narážejí do sebe, šumí a řvou, ženou se skrz životy. Zas a znova zrozené v neutuchající žízni bytostí. Myšlenky ztuhlé chtivostí, ztěžklé na kámen, padají na hladinu. A další vlny se v kruzích rozletí. Uvědomil jsem si že nelze tady setrvat. Jak vychřice se žene peklo krásy a zmaru. Nekončící pády štěstí a milosti, probořená náklonost, smrštěná blízkost, která v naprostém sblížení se zase vymrští do cizoty. Nepochopitelná nenávist pro cokoliv. Pořád to překonávat. Nic pevného. Vše v proměnách. Zmatení.
Řev štěstí v zalykajících se ústech vraždy. Vědomí vystoupilo z mysli, počalo se rozšiřovat, stalo se průzračným. Kdesi v něm a za ním žhnulo světlo hlubiny. V dálce, na samých hranicích vnímání, se ze všech stran, sám k sobě, blížil oslepující třpyt.
Když takhle někdy stojím a čumím do blba. Někde na rohu ulic, když se stmívá a tváře chodců jsou světle modré od večerního nebe. Celý svět je černý a modrý v tu chvíli, v ten okamžik, než se rozsvítí lampy…
V davu se mihne osamělá dívčí tvář. A zase zmizí. Zůstane jen krátký nevědomý záblesk jejích očí… Cítím tu chvíli, jak proudí existence. Jak kdesi zde, na povrchu, tady můžu mít pocit, že si patřím. Ale tam dole v nás nedá se mluvit o jedněch a druhých. Tam se nachází živá temnota, společný oceán…
V tuto modravou hodinu odvažuji se tvrdit, že moje tělo, moje psychické tělo, sahá až na obzor. Kilometry daleko a tisíce let hluboko. Jeho vzpomínky , to, co vidím a co si myslím…
To jsou toho obrovského těla údy. Mám orgány, které po většinu času spí. A nebo já, těm nehmatným svalům plným síly, já jim spím. A citím zbaběle, ale upřímně, jak nejsem majitel toho božského těla. Ale ono samo, ono samo mě vytváří a formuluje. Jsem jeden z jeho mnoha malých výběžků, šlahounů šátrajících v realitě… Moje záměry. CHA! Jsou jenom tak moje, jak je přijmu, jak je vyslyším, jak se s nimi ztotožním. A mám pocit, že i jejich případné odmítnutí, že i můj nesouhlas je jedním z těch emočních kusadel, křídel nebo panožek. Neodvažuji se odhadnout jeho tvar, dá se jen tušit jeho přítomnost, když se nějaká jeho část zaboří do toho podnebesí. Z hnutí náhodných chodců, z letů ptáků, ze smutku a radosti, z tisíců náhodných posunů se skládá ten pomalý obrovitý pohyb světa…


